Jak už to tak u mě někdy bývá, vzhledem k mé melancholické povaze, občas na mě padne takový zvláštní smutný splín.

Uvědomím si, že spousta mých vrstevníků už má minimálně dvě děti, zatímco já jsem stále single, natož abych byl aspoň ženatý. Často si pak kladu otázky jako "Kde se stala chyba; můžu si za to sám; nebo je to prostě Boží vůle?" Těžko říct. 

Nemyslím si, že bych byl ošklivý, hloupý nebo neschopný; mám svůj byt, mám auto, celkem dobrou práci i nějaké úspory. Bohu důvěřuji a hledám jeho vůli, mám ho rád a buduji s ním vztah. Tak proč jsem stále single? No, nevím, Bůh to ví. 

Pak se ale zahledím na klec, kde pobíhá jeden malý tvor jménem Emanuel, a vedle něj ještě jeden jménem Růžena. Hledím tak na ně a pomalu mi začínají běhat myšlenky hlavou. "Jsou to jen takové malé chomáčky chlupů, a přesto jsou v nich živé duše." Jak je to jenom možné?  

Člověk dokáže vyrobit krásného malého plyšáka, ale nikdy by mu nedokázal dát duši. Tak kde se v těchto dvou tvorech vzala? 

Pak mi to dojde: No ano, to jenom Bůh dokáže darovat duši. Když se tak na ně dívám, dochází mi, že je to pro mě v této situaci ten nejkrásnější dárek od Boha. I když se to někomu může zdát jako nesmysl, tito dva malí uličníci mi v mém splínu přinášejí neskutečnou radost.

Miluji to, když vidím, jak spokojeně papají, spinkají, nebo spolu dovádějí. Miluji to, když si je můžu pohladit, nakrmit je a popřát jim dobrou noc. Je to vskutku nádherné, že je tady se mnou nějaká živá duše, se kterou můžu mít vztah. Jsem Pánu tak moc vděčný, že stvořil i takovéto malé potvůrky, které nejsou na chov příliš náročné, a tak je můžu chovat ve svém malém bytě.

A tak si pak často při pohledu na ně říkám: "Ano, i já mám dvě děti". Vždyť vy jste pro mě moje děti, Emánku a Růženko...

...mám vás oba dva moc rád, ...a tebe taky, Pane Bože.