Blíží se Velikonoce – svátky jara, zrání a napjatého očekávání.

Vzpomínám na Velikonoce u babičky, kdy jsme s klukama už zrána vyrazili koledovat. Holky vždycky předem ječely a schovávaly se před opentlenými, natěšenými pomlázkami. Velikonoce s sebou přinášejí i něco slziček, ale hlavně spoustu legrace.

Vše začíná už několik dní předem. Ženy vyzdobí okna, vázy, napečou beránky, koláče a jiné dobroty. Hlavním symbolem Velikonoc je ale vejce – dar života, a pomlázka. Už vidím ty babky a ženy jak vytvářejí svá umělecká díla – malovaná vajíčka. Uvařené nebo vyfouknuté vejce polechtají štětečkem, nebo voskem a špendlíkem, šup do cibulových slupek nebo barvy značky OVO a umělecké dílo je na světě. Říká se: “směješ se jako polechtané vejce“, a tak když doma vidím na stole vedle vázy se zlatým deštěm mísu polechtaných a rozchechtaných vajec, myslím, že i ten podmračený beránek trůnící si na svátečním podnosu se uculuje.

Kluci a chlapi se snaží při pletení pomlázky nepřiplést si k ní prsty, a čím je pomlázka větší, je pak i výprask tomu odpovídající. Pomlázka je od slova pomladit, proto starší ženy rády snesou i nějaký ten šlehanec navíc, právě díky té vidině omlazení. Za uštědřený výprask se nabízí vajíčko, nějaké sladkosti, drobné mince, ale i slivovice. To pak aby jeden trefil domů! No, ale pokud by v pohrouženém stavu přece jen zabloudil, hned by mu přišly vhod vykoledované dobrůtky. Ráno sice bývá hlava jako škopek, ale co, za rok se zase stejně všichni těšíme na svátky jara, zrání a napjatého očekávání…