Byla středa 29. března, 19 hodin, a my se s bratry po týdnu opět sešli ve sboru na modlitební skupince. Náš vedoucí Pepa nám oznámil, že si přeje, abychom se dnes večer rozdělili po dvou a vyšli do města evangelizovat.

Ne všichni bráchové z toho byli nadšeni, protože je přemohl naprosto jasný lidský ostych. I mě se tento ostych přirozeně dotknul. Samozřejmě, člověk si říká: Co když nebudu vědět, jak někoho oslovit? Co když nebudu vědět, co říct? ? Co když to bude trapné? ? Co když mě ten člověk odmítne s tím, že ho víra nezajímá? ? Na druhou stranu to ve mě vyvolalo jakousi lákavou touhu po dobrodružství. Ta ve mě nakonec převážila, a já se začal těšit na to, co všechno zažijeme. ?

Bohužel, většině mých spolubratří se nechtělo, a tak jsme nakonec zůstali ve sboru. Po skončení skupinky mi to bylo trochu líto, neboť Bůh nám přece nedal ducha strachu, ale ducha síly ?, lásky ? a rozvahy ? (2.list Timoteovi 1:7). A dále, Ježíš přikázal svým učedníkům, ať vyjdou do světa a vyhlašují blížící se Boží království. A oni, plni odvahy, šli a zvěstovali evangelium. A my jsme přece také učedníci Ježíše Krista, tak čeho bychom se měli bát? :-O

No nic, šel jsem domů a nějak mi ta touha po tom, říct někomu o Bohu nedala spát. Cesta ze sboru domů mi pěšky zabere přibližně půl hodiny. A přibližně v polovině cesty mi hlavou bleskla myšlenka, že možná potkám někoho, s kým budu moci promluvit a to mi dodalo lepší náladu a chuť jít směle dál. :-)

Nakonec, asi 10 minut chůze od domova se vedle mě náhle objevila známá tvář. "Ahoj Ondro", říkám najednou, "co tady děláš?" "Čau", odvětil, "no a co ty tady?" Ondra byl kluk, který k nám do práce kdysi chodil na praxi. A shodou okolností jsem si na něj v ten samý den v práci vzpomněl, že bych se mu mohl ozvat, abych se zeptal, jak se má. Oba jsme byli rádi, že se po dlouhé době zase vidíme. Byl už taky na cestě domů, tak jsme se domluvili, že ho doprovodím k jeho domu a mezitím popovídáme. Probírali jsme, co každý z nás za tu dobu zajímavého zažil. On mi pověděl, jak dostudoval, našel si práci a tak. Já mu zase řekl, co je nového u nás v práci, že mám nové auto a podobně. Kromě těchto věcí jsem mu ale také povyprávěl, jak jsem nedávno potkal zbloudilé Angličany a ubytoval je u sebe, a že to jistě nebyla náhoda, ale Boží záměr (viz můj článek Dva nečekaní návštěvníci z Anglie). Jestli ho to přimělo k hlubšímu přemýšlení o Bohu nevím, ale to už je práce Ducha svatého, aby mu to v pravý čas připomínal.

V každém případě mě moc potěšilo, že se mé přání, říci někomu alespoň něco málo o Bohu, vyplnilo. Věřím, že když je křesťan odhodlán a připraven pracovat pro Boží dílo, nějaká ta příležitost se vždycky najde. "Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil." (Efezským 2:10)

PS: nedávno mi dokonce dal Bůh příležitost svědčit jednomu klukovi s holkou, kteří jsou očividně příznivci toho Zlého. Ale o tom snad zase někdy příště...