S Bohem se někdy dějí opravdu skvělé věci! Neuplynulo ještě ani půl dne poté, co jsem na blog vložil svědectví o kráse Boží rodiny (Jsme jedna velká Boží rodina), a už mi Bůh připravil další velké překvapení na stejné téma.

Díky tomu, že jsem se v sobotu dozvěděl, že pracovníci Teen Challenge slouží také v Praze v úterky odpoledne na ulicích, a pak zvou lidi navečer do tzv. pojízdné kavárny, rozhodl jsem se, že se tam rád zajdu podívat. Tato kavárna je místo, kam můžou lidé z ulice přijít, dát si čaj nebo polévku, popovídat si, a pracovníci jim můžou nabídnout vstup do programu Teen Challenge, nebo rovnou říct evangelium. Právě v to úterý jsem stejně měl v plánu jet do Prahy navštívit jednu kamarádku. Ta s návrhem podívat se do kavárny souhlasila, takže už nic našemu dobrodružství nestálo v cestě. :-)

Když jsem přišel z práce domů, jen jsem přihodil nějakou zeleninu morčatům, popadl klíče od auta, vzal si pití a chtěl pomalu jít. Ani batoh se mi nechtělo s sebou brát. Chvíli jsem si to rozmýšlel a pak si říkám, že si ho beru pokaždé, ale tentokrát se mi s ním nechce tahat, tak ho nechám doma. Doklady si dám do bundy a pití si vezmu jen do ruky. Takto jsem se vydal na cestu z Mladé Boleslavi do Prahy.

S kamarádkou Denisou jsme se setkali v knihkupectví na hlavním nádraží. Každý jsme si koupili jednu knihu, pak si tam na chvíli sedli u čaje, no a když nás zavírací doba vyhnala ven, šli jsme si prohlédnout levné CD/DVD, které se o kousek dál na nádraží prodávají. 

Když tam tak stojíme, slyším najednou, že mi zvoní telefon. Volal kamarád Miloš z Turnovského sboru, já hovor zvedl, a tam se ozvalo: "Ahoj Petře, hele otoč se", tak se otočím a najednou koukám, že tam naproti mě sedí na sedačce. :-) Vracel se zrovna z dvoutýdenní brigády až z Německa a čekal tu na vlak do Turnova. Jaká náhoda, povídám! Byl taky překvapen, neboť mi sdělil, že na mě dneska skoro celý den myslel s tím, že mi chce kvůli něčemu zavolat a najednou zírá, že tady stojím přímo před ním. Asi dvacet minut jsme si povídali a pak se rozloučili, neboť už musel jít na vlak. 

My s Denisou jsme pak šli najít tu pojízdnou kavárnu. Byl to takový malý, zato velice útulný karavan. Tam jsme se pozdravili s pracovníky, dali si čaj a chvíli rozmlouvali o radostech a starostech života. Netrvalo ani moc dlouho a objevilo se tu pár lidí z ulic, kteří měli zájem o polévku a evangelium. A objevil se tu ještě jiný bratr jménem Honza, kterého jsem znal, a na kterého jsem shodou okolností myslel zase celý den já, protože jsme měli ráno v práci jednání s pánem, který mu byl velmi podobný. Díky němu jsem si na Honzu vzpomněl s tím, že bych se ho rád zeptal na některé duchovní věci, ale vůbec by mě nenapadlo, že se potkáme už dneska! A to přitom tvrdil, že se ke kavárně šel podívat taky poprvé v životě! Další náhoda?

Je vždycky skvělé mluvit s člověkem, ze kterého vyzařuje láska k Bohu. Asi čtvrt hodiny jsme se bavili o všech možných duchovních záležitostech, on se za mě pak modlil, a Pán mu ukazoval některé věci z mého života. Například, že mě chce Bůh povzbudit v tom, že jako Boží dítě si mám víc věřit a zbytečně se neodsuzovat či nesnižovat. Já si uvědomil, že má vlastně pravdu. Tyto modlitby byly mocné, a já po nich vnímal tu velikou hodnotu, kterou pro Boha mám.

No ale co se nestalo, ještě před jeho modlitbami mi zavolal ten kamarád z nádraží, že mu vlak ujel a už nějakou dobu čeká na další, ale že ho teď napadlo, aby nemusel čekat tak dlouhou dobu na další vlak, jestli bych ho mohl svézt autem, že by třeba u mě v Mladé Boleslavi přenocoval a ráno jel domů. Mě to přišlo jako dobrý nápad, tak jsem ho v tom povzbudil, že to bude určitě fajn společný čas a nasměroval ho z nádraží ke kavárně. Bez problému nás našel, pár minut s námi pobyl a vzhledem k tomu, že už kavárna pomalu zavírala, rozloučili jsme se navzájem a šli ještě vyprovodit moji kamarádku na tramvaj. Jak tak čekáme, Miloš obtěžkán dvěmi snad stokilovými krosnami, položil jednu z nich na zem, jelikož už pod jejich tíhou ztrácel síly. Já se na tu těžkou krosnu zahleděl a pár momentů nato mi to došlo. Ahá! No jasně, povídám, už vím proč jsem si dnes výjimečně svůj batoh nevzal. Právě proto, abych mu s tím jeho mohl pomoci. Vždyť o tohle v Boží rodině přeci jde, abychom si navzájem pomáhali. Že by další shoda okolností?

Denisa odjela, a my se vydali pěšky k metru, které nás odvezlo na Černý Most, a pak autem ke mě domů. Miloš pak vybalil dobroty z Německa, takže jsme si večer dali pivo a na další den mi nechal ještě německou klobásu s pečivem a plechovku s rybičkami. Dlouho do noci jsme ještě rozmlouvali o všem možném a nakonec únavou usnuli. Ráno jsem mu ukázal směr na nádraží, odkud mu jel vlak do Turnova a já šel do práce s dobrým pocitem, že jsem prožil opět skvělý čas se sourozenci v Kristu... :-)

A ještě taková otázka na závěr. Přijde vám, že těch náhod bylo už opravdu dost? Tak to jistě ani netušíte, že je zde ještě jedna. Miloš si ještě v Praze uvědomil, že si nějak omylem koupil jízdenku z Německa pouze do Prahy a ne až do Turnova. Opět náhoda? Těžko. Myslím, že to byl Boží záměr, protože Bůh už předem věděl, že pojede z Prahy se mnou.

Tohle opravdu člověk nevymyslí, to může vymyslet jenom náš úžasný Bůh. :-)