V poslední době často vzpomínám na jednu významnou událost svého života, která se mi stala přibližně v roce 2010. Když jsem si onoho večera ve svém pokoji sedl na postel, abych se modlil, vnímal jsem zvláštní nutkání. Jakoby mi něco říkalo:

"Přeřiď si budík alespoň o deset minut později..."

"Přeřiď si budík alespoň o deset minut později...", znovu jsem zaslechl ten zvláštní vnitřní hlas. 

Pár minut jsem s tím vnitřně zápasil. Rád bych se prospal o trochu déle. Na druhou stranu jsem ale nechtěl, aby to druhý den v práci vypadalo, že nechci nebo nejsem schopný přijít ráno do práce včas. Nakonec ve mně ta lidská obava zvítězila, a já nechal budík na pokoji.

Po modlitbě jsem šel spát a v noci se mi zdál zvláštní sen. Šel jsem po trávníku s mladou dívkou, kterou jsem v tom snu vnímal jako mojí dobrou kamarádku, se kterou se už určitou dobu znám. Měla tmavé, ne příliš dlouhé vlasy, a brýle. Chvíli jsme šli a bavili se. Pak jsme se zastavili a ona se pro něco sehnula k zemi. Chtěla si snad utrhnout malou květinku? Nejsem si zcela jistý, ale důležité je, co přišlo poté. Jakmile se zvedla, chytili jsme se za ruce a v ten okamžik se nahoře na obloze objevil Pán Ježíš v celé své slávě! Všude kolem něj až na zem svítilo zářivé červené světlo, a my jsme se oba společně vznesli vzhůru do oblak Jemu vstříc. Přesně jak je to popsáno v Bibli. 

"Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.” (1. Tesalonickým 4,16-17)

Dále mi utkvělo v paměti, že jsme se k Pánu neustále přibližovali a když jsme byli dostatečně vysoko, zahlédl jsem v dálce jakoby vstup do Nebeského království. V ten moment mi v hlavě naskočila myšlenka spolu s nedočkavým nadšením, že nám chce Ježíš tu nádheru svého království ukázat. Jenže poté přišlo něco nečekaného! Zazvonil budík a já se probudil... :-(

Nedokážete si ani představit, jak jsem byl v tu chvíli naštvaný a zklamaný, že jsem ten včerejší vnitřní hlas neuposlechl. Ten sen by jinak určitě pokračoval, a já toho mohl vidět mnohem více. Dnes věřím, že to bylo volání Ducha svatého. 

Ve svém životě jsem viděl Pána Ježíše dvakrát. Jednou, když se mi zjevil v zoufalé modlitbě v roce 2007 (viz můj článek I půlprocentní naděje umírá poslední), a podruhé v tomto snu. A je zajímavé, že v něm vypadal úplně stejně, jako když se mi zjevil poprvé. I díky tomu věřím, že to byl sen od Boha. Jediný rozdíl byl v barvě toho zářivého světla.

Přestože jsem Boha několikrát prosil, ten sen už mi znovu nedal. Proč? Nevím. Možná proto, aby mě učil nebýt lhostejným, ale bdělým na Jeho hlas. Vždyť náš život zde na Zemi je krátký, a pokud se dopustíme chyby, nemůžeme to vrátit zpět jako špatně rozehranou videohru. Už musíme jít životem dál s důsledky našich špatných rozhodnutí. Proto žijme každý den v bázni před Bohem a buďme připraveni na Jeho příchod (vytržení). Odehraje se to chycení za ruce na louce přesně takhle, nebo to byl jen symbolický obraz, že vytržení přijde těsně po tom, co se třeba ožením? Opravdu netuším, ani jedno z toho se ještě nestalo. Nicméně podle současných událostí ve světě se domnívám, že si pro nás Ježíš přijde velmi brzy.