V posledních týdnech se mi v práci stává zvláštní věc. Často, když potřebuji někomu služebně zavolat nebo napsat e-mail, tak toho dotyčného ještě předtím jakoby "náhodou" někde potkám a můžu tu záležitost vyřídit přímo mezi čtyřma očima. Nejen, že mi to pomáhá problém rychle vyřídit, ale přece jenom i ten osobní kontakt je lepší. Možná je to náhoda, ale možná to je taky Boží pomoc, která mi v práci usnadňuje život, a tím i povzbuzuje ve víře... 

No, a pak nadešlo pondělí 30. dubna, kdy jsem si vzal dovolenou, abych si před prvním květnem udělal prodloužený víkend. Ráno jsem se vzbudil, a protože mi došel chleba na snídani, rozhodl jsem se vypravit do blízkého supermarketu. Těsně před odchodem z domu mě však zarazila myšlenka, že bych se měl za dnešek ještě pomodlit. Mému rozumu se nechtělo, neboť se rozum nechtěl zdržovat, ale touha Božího Ducha ve mě převládla a tak jsem poklekl ke krátké, asi dvouminutové modlitbě.

Hned nato jsem už vyrazil nakupovat. Přímo před vchodem do marketu najednou koukám, že sem ve stejný okamžik přichází můj bývalý kolega, který už je necelý rok v důchodu. Pochopitelně se ptal, co je u nás nového, tak jsem s ním pár minut diskutoval a při tom si vzpomněl, že by mi mohl poradit s jednou pracovní záležitostí, se kterou jsem si už pár dní nevěděl rady. On mi to bez problému zodpověděl a já měl radost, že konečně vím, jak na to. Poté jsme se rozloučili a každý si šel po svém. 

Celkově mě toto setkání potěšilo, ale nejvíce vtipné mi na tom přišlo právě to, že kdybych se nemodlil, a šel rovnou do obchodu, tak bych toho kolegu nepotkal a nedostalo se mi potřebné rady. Ty dvě minuty by na to bohatě stačily. A tak tato příhoda nejen krásně završila období zvláštních "náhodných" setkání, ale navíc mi potvrdila pravdivost biblického verše "Neustále se modlete"(1. Tesalonickým 5:17). :-)