Když tak pozoruju, jak se lidé kolem mě v životě trápí, a já jsem ve svém nitru tak šťastný, rozhodl jsem se, že se s vámi podělím o jeden ohromný zážitek z mého života. Je to zážitek, který se dá nazvat zázrakem, a který mě hodně ujišťuje v tom, že se mé štěstí zakládá na pravdě. Dalším důvodem, proč toto píšu, je veliká vděčnost k Bohu za to, co pro mě udělal. Na tuto příhodu, která se mi stala dne 30.8.2007, zřejmě nikdy nezapomenu. Byl to největší zázrak v mém životě!

Studoval jsem tehdy na vysoké škole v Ústí nad Labem a měl jsem to tam celkem rád, až na ty zkoušky. Mívám o věcech obecně dobrý přehled, ale jakmile se v některém tématu zajde hlouběji, vždy mám v hlavě prázdno. Na základní škole jsem proto patřil mezi nejlepší žáky, avšak s postupujícími roky a hlavně náročností studia jsem se pomalu propadal mezi ty horší. Až nakonec na vysoké škole jsem opravdu prolézal s odřenýma ušima.

Konkrétně na chemii jsem nikdy neměl talent, už od základní školy jsem v ní dost plaval. Takže, když jsme měli na vysoké škole předmět Analytická chemie, asi si umíte představit, jaká to pro mě byla "španělská vesnice". Praktickými cvičeními v laboratořích jsem prošel jenom díky tomu, že jsme tam pracovali ve dvojicích a můj spolužák to zvládal. A pak přišlo zkouškové období. Na prvním termínu zkoušky jsem samozřejmě neuspěl, protože jsem to neuměl. Ani jsem to nedokázal jakkoliv okecat a profesorka viděla, že mám hlavu úplně vygumovanou. Zapsal jsem se tedy na další termín na konec prázdnin, neboť jsem doufal, že se to za tu dobu naučím.

Přes prázdniny jsem se to snažil učit, ale prostě mi to vůbec nelezlo do hlavy. Pro mě to bylo, jako kdybych se měl naučit Čínsky. Když už se termín blížil a já pořád téměř nic neuměl, sebral jsem všechny své síly a podařilo se mi nacpat do paměti aspoň několik otázek (témat ke zkoušení), které mi připadaly důležité. Ne, že bych je uměl perfektně, ale aspoň něco jsem si z nich dokázal zapamatovat, že bych to snad dokázal okecat na trojku (Na VŠ nejhorší stupeň hodnocení při úspěšném vykonání zkoušky). Já sám jsem na tu zkoušku ani nechtěl jít, poněvadž jsem věděl, jak mizivá je šance na úspěch. Naučil jsem se 6 otázek, ale když si máte vytáhnout 3 otázky ze 30-ti, zkuste se třikrát trefit do těch 6-ti! Podle míry pravděpodobnosti to vycházelo tak, že mám naději 0,5 procenta, že dostanu otázky, které potřebuju k úspěšnému vykonání zkoušky. Podíváte-li se na to z opačného hlediska, vypadá to ještě hůř, když si uvědomíte, že pravděpodobnost neúspěchu se rovná 99,5 %. Vzpomínám si ale, že mě mamka nakonec přemluvila, ať to alespoň zkusím.

A tak přišel den D. Ráno jsem vstal, ustrojil se do obleku a vydal se na cestu na hlavní vlakové nádraží. Vlak přijel, já nastoupil a odjel směr Ústí nad Labem. Během cesty jsem však nemohl přestat myslet na to, do jaké situace se vlastně řítím. Čím více cesty bylo za mnou, tím hlubší deprese na mě začala přicházet. Dobře jsem věděl, že je to zlomový okamžik nejen mého studia, ale hlavně mého života. Byla to tzv. hodina pravdy; teď nebo nikdy; všechno nebo nic. Byl to totiž poslední možný termín v semestru, a pokud bych zkoušku neudělal, v dalším roce bych ji musel opakovat. Znamenalo by to opakovat celkem sedm zkoušek z tohoto školního roku, protože šest jiných už jsem neudělal. Dost by to zvyšovalo hrozbu, že studia nedokončím. Mou hlavou šly představy o tom, že skončím bez vysokoškolského vzdělání, neseženu dobrou práci, rodiče budou zklamaní, že finance, kterými mě podporovali přišly vniveč a podobně. Neumíte si ani představit, jak neskutečně zoufale a beznadějně jsem se při těchto myšlenkách cítil. Nezapomeňte, pravděpodobnost neúspěchu se rovnala 99,5 %, takže jsem si připadal, jako bych šel na popravu... Opravdu jsem nevěděl, co mám se svojí bídnou situací podniknout. Přemýšlel jsem o tom, na co se vymluvit, že neumím skoro nic jako vždy, ale žádné dobré řešení jsem nevymyslel. Tudíž jsem z toho měl docela hrůzu, protože tahle profesorka bývala dost protivná!

A v tom jsem z ničeho nic dostal zajímavý nápad! Napadla mě myšlenka pokořit svoji hrdost a poprosit Pána všemohoucího o pomoc. Vzpomněl jsem si zároveň na jednu příhodu z mého mládí, kdy mi v beznadějné situaci Bůh díky modlitbám pomohl, a tak ve mě v ten moment zahořela jiskra naděje. Navíc jsem v tomto studijním roce začal chodit na křesťanské skupinky a pomalu se dozvídal nové informace nejen o Bohu, ale také o jeho synu Ježíši Kristu, který nás údajně vysvobodil z prokletí hříchu a smrti svojí obětí na kříži a poté byl Bohem vzkříšen k věčnému životu. A tak jsem se začal modlit přímo k Ježíši. V tom závalu zoufalství jsem začal prosit tak moc, jak jsem nikdy jindy Ježíše ani Boha neprosil. Byl to tak sužující prožitek, že celá moje duše uvnitř zoufale plakala, takže všechnu tu poslední naději jsem vložil v Něho. V té nesmírně hluboké modlitbě jsem po nějaké době cítil, jako bych se dostal do jakéhosi zvláštního stavu vědomí. Pravděpodobně to bylo tzv. vytržení ducha, protože vtom se stalo něco úžasného. Najednou jediné, co jsem viděl, bylo neuvěřitelně krásné, zářivě modré světlo, jaké jsem ještě nikdy v životě neviděl, a které jakoby vycházelo z obrovské dálky. A z té dálky se ke mě začala přibližovat postava muže. Když se úplně přiblížil a já ho viděl přímo před očima, poznal jsem, že se mi zjevil sám Pán Ježíš Kristus v celé své nádheře a slávě! Měl delší vlnité světle hnědé vlasy, hnědé vousy a na sobě zářivý bílý šat. Chvíli se na mě jen díval, potom pozvednul pravou ruku a pronesl nádherným uklidňujícím hlasem: "Neboj se, já ti pomůžu..." Poté se začal opět pomalu vzdalovat, až nakonec úplně zmizel a já se z toho probral. Nejdřív jsem nechápal, co se to vlastně stalo, ale byl jsem si jistý, že to bylo skutečné. Celé to zjevení mohlo trvat asi jednu minutu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatoval, ale dojel jsem až do místa určení, zatímco mi hlavou stále kolovaly myšlenky o tom, co se mi přihodilo. Dorazil jsem do školy, přišel ke kabinetu a vyčkal, než mě profesorka zavolala na zkoušku. Po zavolání jsem vešel do kabinetu, kde přede mnou na stole leželo 30 papírků otočených číslem dolů a já si měl 3 vybrat. Asi je vám jasné, jak moc mi napětím bušilo srdce. S trochou nervozity jsem 3 vybral a řekl profesorce čísla, která jsem si vytáhl. Ona mi pak nadiktovala znění otázek. A věřte nebo ne, všechny tři byly takové, jaké jsem potřeboval! V první moment jsem jen nevěřícně v úžasu pozvedl hlavu k oknu a v duchu Ježíši poděkoval. Nevím, jak to zařídil, ale stalo se tak, jak slíbil! Pak jsem si už rychle sednul, napsal přípravu, odříkal to, dostal za tři a - byl jsem volný! Zkouška byla úspěšně za mnou!

Co se týče toho zázraku, tak pro mě to byl tak hluboký osobní zážitek, že jsem o tom nedokázal s nikým po nějakou dobu mluvit. Musel jsem si to všechno přebrat sám v sobě a teprve po určitém čase jsem byl ochoten se některým lidem svěřit. Nakonec jsem se ale rozhodl toto svědectví napsat, aby se ještě více lidí mohlo dozvědět, jaké zázraky dokáže Bůh dělat!

Někteří nevěřící, kterým jsem tuto příhodu vyprávěl namítali, že jsem si to zjevení vsugeroval; ale jak by potom vysvětlili, že jsem zároveň dostal otázky, které jsem potřeboval, přesně podle Ježíšova slibu? Na to už odpověď neměli a náhoda to stěží mohla být.Takže se ptám, existuje rozumná odpověď na otázku, jak jen jsem mohl udělat zkoušku s pravděpodobností pouhého půl procenta? Ale ano, Bible mi dává krásnou odpověď: "Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu." (Filipským 4,13). Nebo na jiném místě říká: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla" (2. Korintským 12,9). V dalším verši jsem nalezl zajímavou podobnost: "Neboj se, já jsem tvá pomoc" (Izaiáš 41,13). Myslím, že by se dalo najít ještě hodně veršů, vztahující se k tomuto příběhu. Mně osobně se ale v této souvislosti nejvíce zalíbil tento verš: "Volej mě v den svého soužení, vysvobodím tě a ty mě oslavíš!“ (Žalm 50,15).

Nejúžasnější mi na tom všem přijde skutečnost, že nyní vím na 100%, že to je všechno pravda! To, že Ježíš je Boží syn, a že mě čeká život věčný! I když samozřejmě ta věčnost je pořád trochu otázkou víry, ale věřte mi, po cca 2000 letech vypadal Ježíš pořád hodně mladý :-) Takže nepochybuji o tom, že byl doopravdy vzkříšen do nesmrtelného těla. Dále jsem si uvědomil jeden zajímavý fakt, a sice to, že v mém vidění neměl Ježíš na dlani žádnou jizvu po ukřižování, což by svědčilo o tom, že mu skutečně hřeb nebyl přibit do dlaně, ale do zápěstí, které jsem už ale neviděl, protože bylo zakryté šatem.

Nakonec se sám sebe ptám: udělal jsem tu zkoušku já nebo Bůh? Samozřejmě já jsem si to musel odříkat, takže jsem tu zkoušku fyzicky vykonal já, ale jen a pouze s pomocí milujícího Boha. Vždyť on neřekl „já tu zkoušku za tebe vykonám“, ale „já ti pomůžu“.

Studia na vysoké škole jsem s vypětím všech sil a s pomocí Boží během následujícího roku dokončil, našel si práci, začal chodit do církve a dnes je ze mě, dá se říci, spokojený křesťan. Na závěr bych tedy ještě rád dodal, že všechna moje vděčnost patří Pánu Ježíši Kristu, jemu buď sláva na věky věků. Amen!