Chtěl bych vás povzbudit jednou maličkou příhodou, která se mi v sobotu 24.3. stala. Jeli jsme se dvěma kamarády navštívit setkání pracovníků Teen Challenge v Poštovicích kousek od Slaného. Setkání začalo chválami, pokračovalo kázáním a poté následovaly svědectví lidí, kteří nastoupili do programu. Nakonec nám byla nabídnuta ještě možnost prohlédnout si celý areál, kde jsme mohli vidět, kde pracovníci a účastníci programu bydlí, jak se areál postupně proměňuje a jak se tam hospodaří. 

V sále bylo odhadem asi 150 lidí, a mě pojednou začalo vrtat hlavou, že je zvláštní, že zde nevidím nikoho, koho bych znal. A to se mi za celých deset let, co jsem křesťan, snad nestalo. Vždy, když jsem jel na nějakou hromadnější akci, potkal jsem tam minimálně několik bratrů či sester, které už jsem odněkud znal.

Chvály byly pěkné a kázání také. Bylo o tom, že máme zůstávat v pravdě, čili žít Boží slovo. Svědectví lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti a díky evangeliu se z nich stávají úplně jiní lidé, byly velmi povzbudivé. Nejvíce mě zaujalo vyprávění jednoho pracovníka, který začal volat k Bohu v den, kdy se po mnoha letech výroby a užívání drog pokusil o sebevraždu. Pán ho nakonec zachránil, a dnes se věnuje službě lidem, kteří na tom jsou tak, jako kdysi on. 

Když skončil hlavní program, někteří lidé šli na společný oběd, a my čekali venku na začátek prohlídky. A v tom najednou koukám, že asi vidím jednu sestru z Ústí nad Labem. Naráz jsme se pozdravili, přestože jsme se na první pohled málem nepoznali. Udělalo mi radost, že Boží rodina nezklamala, že přece jenom alespoň jeden známý človíček tady byl :-) 

Po asi hodinové prohlídce jsme už celkem unaveni chtěli nasednout do auta a jet domů. Jenže ta sestra z Ústí najednou kouká, že nevidí auto těch lidí se kterými přijela. Jaksi rozpačitě je začala hledat a nakonec zjistila, že jí asi ujeli...! :-( Vzhledem k tomu, že si telefon zapomněla doma, nemohla jim ani zavolat. Zřejmě se špatně domluvili, a tak si ti druzí mysleli, že už asi odjela s někým jiným. No a tak jsme jí nabídli, že jí svezeme. Místo v autě jsme měli, takže to nebyl problém. Přiblížili jsme jí do asi dvacet kilometrů vzdálených Kralup nad Vltavou, odkud jí jel vlak do Ústí. My ostatní jsme si tam zašli na jídlo do restaurace, protože nám po tom všem už hodně vyhládlo. Pak už jsme směřovali k Boleslavi, a já měl dobrý pocit z toho, že v Božím království to opravdu funguje jako v jedné veliké rodině. Nejenom že máme na každém místě nějakého sourozence, ale zároveň si můžeme i navzájem pomáhat. Vždyť nebýt toho, že se známe, asi by tam ta holčina vězela doteď :-)